Jednodušší než věnečky mi přišlo udělat tzv. eclairs, které se od věnečků dle mého názoru liší v podstatě jen svým tvarem. Nalistovala jsem v dubnovém Gurmetu dvojstranu věnovanou těmto pochutinám a pustila se do díla. Zpočátku šlo všechno podle plánu - mléko bylo horké, máslo se v něm krásně rozpustilo, i tu mouku jsem pak do něj vmíchala tak, že se vytvořila konzistence knedlíku. Přesně podle receptu se mi za chvíli vytvořila na dně hrnce souvislá bílá vrstvička, těsto jsem odstavila, nechala chvíli vychladnout a pokračovala dál.
Plna napětí jsem těsto přendala do robotové mísy, vklepla vejce a robot pustila. Zírala jsem jako malé dítě, jak robot zpracovává vejce do těsta za mě, ani u toho není moc hlučný a všechno jde jak po másle. Postupovala jsem s druhým i třetím vejcem, přesně podle receptu. Jenže pak nastala ta kritická chvíle, kdy těsto už přestalo vaječnou tekutinu absorbovat a já tak místo hladkého těsta získala těsto spíše lívancové. Váhala jsem, jestli přidat mouku, jenže to jsem se trochu bála, že by pak těsto nevyběhlo a byl to doopravdy spíše knedlík než eclairs. Rozhodla jsem se tedy, že se poperu s konzistencí jakou mám a že to snad nějak dopadne. Když jsem plnila cukrářský sáček, nadávala jsem si do býložravců. Co jsem do sáčku nandala, to mi hubičkou vyteklo, ublemcaná jsem byla až za ušima a moje víra ve šťastný konec se stále tenčila a tenčila.
Jakž takž se mi podařilo ale těsto na pekáč "nakydnout" (jiný výraz mě opravdu nenapadá). Honem jsem ho šoupla do vyhřáté trouby, abych se na to "dílo" už nemusela koukat a v mezičase, kdy se těsto peklo a já čekala na výsledek, abych zhodnotila, zda se vůbec vyplatí připravit do něj náplň, jsem se jala očistit kuchyň i sebe od toho lepivého čehosi.
Jaký byl můj údiv, když po patnácti minutách pečení začala z trouby vycházet ona známá povědomá vůně a na pohled už ani to těsto nevypadalo tak zoufale! Instrukce "po vyndání každý kousek rozkrojte" jsem se tedy držet nemohla, ale vyřešila jsem to jinak. Nic jsem nerozřezávala, ale rozhodla jsem se, že slepím náplní vždy dva kousky k sobě.
Když jsem se tak radovala nad tím, jak jsem to dobře vymyslela, a že to nakonec bude i docela dobré, zavolal mi Belgičan, že za dvacet minut bude doma a s ním i jeho rodiče. V tu ránu se moje sebejistota opět dost otřásla a znovu jsem si nadávala do býložravců, proč jsem sakra musela experimentovat a teď budu muset tchýni vykládat, jak jsem měla řídké těsto a proč ten věneček nevypadá vůbec jako věneček. To, že bych svůj výtvor stihla ještě namočit v čokoládové polevě, nepřicházelo v úvahu už vůbec. Takže goodbye, estetiko, pocukrování will do, hlavně že s tím zase nezapatlám kuchyň.
O dvacet minut později jsem nasadila zrelaxovaný pohled stepfordské paničky, uvařila kávu, vyndala z lednice "banánky z odpalovaného těsta" a poslouchala pochvaly, jak jsou dobré. No - byly doopravdy dobré. A snědly se hodně rychle. Ale k dokonalosti jim ještě pěkný kus scházel. A proto tu neuvádím tentokrát recepis - ten si najděte buď v gurmetu nebo na blogu Cherries on top. Ale bacha - budete to mít možná trochu řídké ;)
Žádné komentáře:
Okomentovat